neděle 11. září 2016

#AIRRACE

Na kolik jamek se hraje golf? Jakou rychlostí jezdí závodní formule? Kolik pokusů je při biatlonu na jeden terč? Co všechno patří do desetiboje? Jak velký je volejbalový hřiště? Může se v kick boxu kopat do hlavy? Kolik hráčů je ve florbalovým družstvu? Kolik lidí se vejde do dračí lodě? 
Nevím a nevím.
Jak jde o sporty, teda o ty, který nedělám (a vzhledem k tomu, že sport dělám přesně jeden...:D), zasloužila bych si skoro nálepku ignorant, protože o nich nevím skoro nic. Dokonce si ani nejsem jistá, jak dlouho trvá fotbalový zápas a kolik hokejistů se prohání po ledě (aneb další odstavec z kategorie #tosismělanechatprosebe) a koukat na sporty mě prostě moc nebere. Menší výjimkou je Olympiáda, ale i z té jsem tenhle rok viděla jen úplný minimum. A sportovní šerm zrovna ne. O šermu jsem toho věděla ještě míň, než o ostatních sportech (a to je co říct!) a šermíře jsem si vždycky jako dlouhovlasý chlapíky, co si zrovna odskočili od natáčení filmu Tři Mušketýři.
No, to jsem ještě netušila, že jednou budu s olympijským šermířem Sašou Choupenitchem (ne, jako d´Artagnan opravdu nevypadá:D), sportovníma novinářema, redaktorama a RedBull týmem popíjet až do ranních hodin Aperoly a jeden koktejl za druhým. A že to bude tak super večer i vikend nabitej zážitkama. A tím nemyslím ty koktejly! I když....mmm ten Aperol...
Vlastně ještě v polovině týdne jsem si myslela, že můj program na víkend bude ve znamení úklidu, praní, žehlení, vaření a dalších podobných věcí, co jako #hospodyňkaroku #stepfordskápanička během týdne zrovna nestíhám a nebo to není na žebříčku priorit. Ale když mi napsala Anežka z RedBullu, jestli bych si nechtěla udělat výlet do německa na závody RedBull AirRace, s radostí jsem odložila praní a uklízení na dobu neurčitou a sbalila si věci. Martina Šonku jsem znala z různých rozhovorů dokonce i já, neskutečný záběry z Budapešťského AirRace mi taky neunikly, a věřila jsem Anežce, že to bude opravdu výjimečnej zážitek (a nebo to bylo tím, když mi říkala, že jsou všichni piloti fakt pěkní chlapi? :D). 

Tušila jsem, že mě to i jako někoho, kdo o jiných sportech moc neví, bude hodně bavit, protože je to něco nesrovnatelnýho, ale přesto jsem neměla žádná konkrétní očekávání. No ale i kdybych měla, tohle by překonalo úplně všechno!
A v sobotu po poledni jsme si u Lausitzringu vyzvedávali akreditace, a o chvíli později už jsme se procházeli okolo okruhu, nad kterým právě probíhaly tréninky.
Normálně v situacích, kdy jsem úplně mimo držím strategii "fake it till you make it" aneb tvářit se jako-že-normálka a postupně sbírat informace, aby nikdo nezjistil, že nemám ani ponětí o co jde (podobnost s mým nástupem do nové práce čistě náhodná!) Tentokrát jsem to ale vzdala, protože by mi to beztak nikdo neuvěřil.
Géčka, pullupy, šikana, přetížení, rychlost při které rozhoduje setina vteřiny? Ehm, cože? A tak jsem měla každou chvíli nějakej blonďatej dotaz. 
Co dělá teď? Jak se to pozná že to bylo špatně? Z jakýho materiálu jsou ty nafukovací sloupy? (Pylony, Markéto!) Když do toho narazí tak o tom ví? A to se utrhne, nebo tam je jen zip? A kolik jich mají v zásobě? A kolik váží to ledatlo? A...
Po shlédnutí tréninkových letů, pojídání svačinek v media zóně v mém případě ochutnání všech různých příchutí těch malých plechovek prokládaných se spoustou kávy (geniální nápad, opravdu) jsme se přesunuli do vedlejšího města, kde nás čekala večeře s Marinem Šonkou, prvním Čechem v sérii závodů RedBull AirRace. 
Sýr Halloumi s grilovanou zeleninou a pečenýma bramborama byl spíš (pod)průměr, ale stejně jsem "žrala" spíš každý slovo, co nám vyprávěl. Už podle vyprávění i rozhovorů, co jsem viděla, mi bylo jasný, že to bude sympaťák, ale z toho jak nám ochotně vykládal nejrůznější příhody a dlouze odpovídal na všechny otázky (včetně těch mých blonďatých), jsem byla nadšená. O tom, kterej drsňák pištěl při letu jak malá holka, kdo se pozvracel, o tom jak je nejlepší tuhle situaci řešit (za tričko, nemáte zač!), jaký to je když vám při přetížení teče krev z nosu, kolikrát horší než centrufuga to je, o dopingových kontrolách, o tom jak si piloti musí hlídat váhu, o tom co všechno to obnáší, o tom že když se technik opije a ráno nadýchá, pilot má zákaz startu, a k tomu spousta dalších, pro mě nových věcí, o tom jak to funguje. Že zdaleka nejde jen o pilota, ale všechno je to velká zásluha týmu. Někdo se musí o letadlo posarat a přesně vědět, co a jak dělat s každým milimetrem, někdo musí vypočítat a naplánovat každičký kousek dráhy, zajistit komunikaci...V médiích je většinou vidět vždycky jen pilot a vypadá to, jako by šlo "jen" o to prostě dobře letět, ale naživo už vám o všem piloti řeknou MY jako za celý tým, ne jenom JÁ.
Piloti a jejich týmy se museli na další den pořádně vyspat, ale to se nás netýkalo (a mně navíc začínal čím dál víc účinkovat kofein, co jsem si během dne nastřádala:D), což znamenalo jediné. Večerní město!
Jeden koktejl, druhej, třetí, čtvrtej, pátej.....a najednou byly 4 ráno a na hotelovým pokoji jsme dopíjeli prosseco z mini baru (a vodu za #petstotisicojro :D). Nařizovat si budík a číst "zazvoní za 2 hodiny a 40 minut" bylo sice dost depresivní, A ještě k tomu jsem cítila, že v těle mám víc kofeinu, než krve.
Po těch smutných dvou a půl hodinách jsem se samozřejmě cítila jak přejetá parním válcem, hlava zmatená z toho přísunu kofeinu, žaludek zase nečekal, že tam pošlu 4456 druhů alkoholu (přece si nebudu dávat jen jeden druh jak rozumná holka!), ale to nebylo nic, co by nejlepší věc na světě jménem hotelová snídaně nenapravila. Sice jsem si ještě při usínání slíbila, že s takovou spotřebou RedBullů a kafe bude jednou pro vždy konec a že už chci pít jen čaj, ale hned u snídaně jsem poprosila servírku o celou konvičku kávy, abych mohla zanést i ostatním ke stolu. Hahah. #samamámmálo 
Před samotným závodem jsme měli možnost navštívit piloty přímo v hangárech, kam se diváci nedostanou, a i tam jsem byla opět, vlastně jako celej víkend, jak Alenka v říši Divů. Navštívili jsme Martina Šonku i Petra Kopfsteina, a potom se čekalo a čekalo, kdy začne závod, protože počasí moc nepřálo. Nakonec prčet přestalo, a tak se začala sušit dráha.
Vrtulníkem, místo fénu, což mi připadalo strašně vtipný! (hahhah.....no dobře, asi jenom mě)
V sobotu už jsem měla konečně jasno v tom, co všechno se hodnotí a napjatě sledovala, jak si povedou naši dva Češi. No a když jsem si náhodou nebyla jistá, jestli je to dobrý nebo špatný, stačilo se podívat na velikou obrazovku, kde byly záběry na členy týmů, a podle výrazů bylo jasno #somprofík
Šonka se nakonec probojoval do finálové čtyřky, a bedna bohužel utekla o ten nejmenší kousíček. Ale tak to holt v závodě, kde jde o setiny vteřin, chodí.
Věřím, že to musel být zážitek i pro diváky, ale tím jak jsme byli všemu tak blízko, to bylo o to lepší. A velkou roli samozřejmě hrálo i to, že bylo komui fandit! Jako správnej vlastenec (nebo prodejná mrcha?:D) jsem se promenádovala v trišku Team Sonka, a na každé ruce reflexní náramek Support Kopfstein 18. 
Když jsem doma říkala, jak jsem si to užila a že to pro mě byl jeden z nejlepších víkendů, moc jsem se s pochopením nesetkala - prý jak jinak, když jsem byla ve společnosti samých chlapů! #taktonebylo
A na závěr ještě pár nesouvisejících poznatků: 
- Jak se pozná, že jste nechali vaši nemčinu ladem až moc dlouho? Tak, že se snažíte mluvit německy, ale odpověď dostanete v angličtině! K nezaplacení.
- Vyptí 6557 RedBullů a střídat to s kávou není nic, po čem by vám bylo dobře. Nojo, to jste nečekali, já vím. Musela jsem to za vás otestovat, co kdyby náhodou.
- Že ponožky v sandálech jsou výsadou Čechů? Ani náhodou! Jeden japonský pilot tam měl nejvěrnějšího fanouška, který s ním prý obráží všechny závody, a oba dva dny trávil ve slavnostním japonském "kroji" a žabkách s ponožkama.
- Důležitý nástroj každého mechanika je lepicí páska.
- A nejlepší doplňek k letadlu je gumová slepice.
- Podle virtuální reality - leteckého trenažéru, kde se některým motala hlava, bych let snášela dobře. Ale kdyby přišlo na věc, asi už bych nebyla takovej hrdina. Dost možná bych vlastně byla další historkou pro pobavení o tom, jak se zvrací za trička.
- Kdybych byla piliot v Air Race, nemohla bych přibrat ani dvě kila, protože hmotnost se v určité fázi násobí deseti, a to už je pak sakra znát. No ale protože pilot nejsem, mohla jsem si k snídani naložit víc jídla, než všichni němečtí důchodci u vedlejšího stolu dohromady!
- I pro někoho, kdo měl doposud největší zkušenost s ledadlem maximálně tak na trase Londýn-Brno, může takový prostředí strašně chytnout.

P.S. Smutná zpráva je, že zrovna ve čtvrtek, kdy jsem článek psala, zemřel Hannes Arch, jeden z pilotů. A to navíc při žádné akrobacii, ale jen rutinním letu, kdy vrtulníkem dopravoval jídlo na horskou chatu :(( Fly high Hannes! 
#krásakrása
hešteg bloger lajf :D
Kdyby vám ta plechovka v ruce připadala jako přehnaně trapná reklama, nebylo to tak. Všichni by vám moc rádi potvrdili, že vidět mě bez něčeho v ruce bylo skoro nemořžný :D
1) Petr Kopfstein nám vykládá nějaký zajímavosti, ale podle mýho výrazu to vypadá spíš na příběhy o zavraždění 467878 koťátek :D
2) Gumová slepice, která chtrání měřič.....ehm...no....teploty? tlaku? ....mmm...něčeho!

5 komentářů:

  1. To musel být super zážitek!:)) Kafe Redbull je mimochodem nejoblíbenější kombinace mého přítele, takže mě to zase tak bláznivě nezní :D

    OdpovědětVymazat
  2. zeměpisná zajímavost: nošení ponožek do žabek je v japonsku celkem tradiční záležitost, nosily to tak už původní gejši.. dneska tam za tímto účelem prodávají spešl fusky "palčáky" ;))

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj, mám otázku k tvým CF začátkům. Jaký byl přechod od On ramp lekcí na ty normální? Nepamatuju si pořádně ani názvy všech cviků a už vůbec je všechny nezvládnu udělat, byli tam na tebe hodní? :D Poděl se prosím o své pocity :D Díky.

    OdpovědětVymazat