neděle 29. září 2013

Vídeňský jídelníček podruhé.

Hezký den!
Jeden článek byl sice včera večer (takže kdo ho neviděl, nechť to okamžitě napraví nebo vás k tomu donutím násilím!), ale ve foťáku se mi každým dnem střádá víc a víc fotek, tak mu trošku odlehčím.
 A taky mám dneska čas. A taky hledám záminku, jak oddálit mytí nádobí (2 pánvičky a jeden talíř, takže opravdu hromada! a hrníčky se recyklují). A taky musím počkat, až mi po obědě trošku slehne, abych mohla jít běhat do toho mrazu. A taky musím oddálit psaní školních mailů. A taky bych si tady měla uklidit, takže další věc, co je třeba odložit. 
Prostě a jednoduše, článek je tu :D
Před chvílí jsem se vrátila z malého výletu s mým ománským kamarádem na vrch Kahlenberg, odkud je úžasný výhled na celé město. Už dlouho jsme se domlouvali, že se tam vydáme, ale asi jsem to pochopila špatně, když jsem se navlíkla do výletnického oblečku, do tašky dala svačinu a obula conversky, aby se mi na ten kopec hezky šlapalo. Hned jsem se totiž dozvěděla, že zu Fuss ani náhodou, prý keine Chance ale hezky autobusem. A tak jsme si vyvezli prdel až na úplný vrchol (sakra, doufám že si to mamka nepřečte a neřekne to taťkovi, největšímu turistovi....to by mi neprošlo :D), ale nakonec jsem musela uznat, že to byl mnohem lepší nápad, než se dlouhé hodiny táhnout do kopce a mrznout. Být líná prdel má holt něco do sebe! A tak jsme tam nafotili hromadu fotek, kousek se prošli a potom se zase hezky svezli zpátky. Ale o Kahlenbergu i s fotkami až někdy příště :)
Dnes tady mám totiž zase něco z toho jídelního soudku, přeci jen, blog má v názvu i slovíčko "EAT". A tak vám opět ukážu, co si tady ve skromných podmínkách vařím i nevařím.
Jak už jsem psala minule, snažím se tady trošku šetřit, ale ne nijak přehnaně - přeci jen, jsem člověk co bez jídla vydrží stěží jen pár hodin :D 
O tom, že se snažím držet utrácení na uzdě svědčí třeba i to, že ve Starbucks jsem byla za celý měsíc na kafi jen DVAKRÁT! (a konečně jsem ochutnala Pumpkin spice latté, aber ohne Schlagobers) Ale už si brousím zuby na další návštěvu, stejně jako na hromadu dalších dobrot. Nejvíc se tady stejně prodraží nějaká ta sklenička v baru, na to, že za jednu skleničku burčáku tady chtějí v přepočtu skoro 100 korun si teprve zvykám, a radši nepočítám.

sobota 28. září 2013

Vídeňský průvodce : Naschmarkt

Hezký večer!
Tak jsem tu dnes s dalším vídeňským článkem, tentokrát vás zavedu na jedno moc příjemné místo plné všech možných dobrot, které byste při návštěvě Vídně rozhodně vynechat neměli - obzvlášť pokud máte dobré jídlo. (což asi každý :D)
Včerejší den i večer a dnešní den jsem strávila ve společnosti milé Terezky a jejího švarného jinocha Filipa, kteří sem přijeli až z dalekého předalekého severu. Jako průvodkyně (která toho o Vídni zas tak moc neví :D) jsem to s nimi sice občas neměla jednoduché, ale vzhledem k tomu, že jsem byla uplacena nejlepší Tiramisu čokoládou o všem pomlčím - i o tom, že doba, kterou jsem na ně čekala by se v závěru dala počítat na hodiny :D Včerejší dopoledne jsme strávili v Primarku, kde jsem ale překvapila sama sebe, protože jsem si tentokrát v malé papírové tašce odnášela jen dva kusy. Ano, DVA. Nur zwei. Only two. (tedy pokud se boty a nadkolenky nepočítají jako kusy čtyři.) Téra se rozšoupla o poznání více, a tak si odnášela....nebo spíše táhla za sebou...veliký pytel.
A k večeru jsme si prošli centrum (hlavně tedy Forever 21 :D) a poté se vydali autobusem do Grinzigu, což je okrajová část Vídně, která má dost vesnický ráz a vyhlášená je svým vínem. Opravdu jsme si tam připadali jak v nějaké podhorské vesničce - samé malé domky, připomínající spíš nějaké chaloupky, obsluha v hospodách ve stylových oblečcích...No a tak byl Grinzig jasnou volbou, kde si večer sednout k nějakému dobrému (i když k tomu růžovému měla Téra jisté výhrady :D) burčáku neboli Sturmu. Opravdu moc se mi tam líbilo, burčák mi chutnal, a rozhodně jsem tam nebyla naposledy - takže podrobné reportáže z Grinzingu můžete čekat třeba příště :D
A burčákovat se svou vzácnou návštěvou jsem původně chtěla i dnes, ale celodenní chození mě tak zmohlo, že jsem už na nic dalšího neměla síly a musela Téru a Fílu opustit u Prateru, kteří si tam poté dali pravý šnicl. Takže jsem ráda, že si pochutnali a nezůstali plakat někde v koutě pod Vídeňským kolem, protože jsem je opustila.
Ale v dnešním článku vám chci povykládat o tom, kde jsme byli dnes...

čtvrtek 26. září 2013

Brněnsko-vídeňské střípky

Servus, Grüß Gott, Guten Abend, a tak....
Ano, pochopili jste to správně, už píšu opět z království Mozartových koulí, preclíků a šniclů.
Na tři dny jsem byla doma v Brně (a na jedné malé vesnici za Brnem), navštívit rodinku i přítele, nacpat se domácím jídlem, sejít se s kamarádkou....a samozřejmě se pomazlit s westíkem. (o tom, že hlavní důvod byl nedostatek čistých kalhotek pomlčíme..)
Jak se říká, všude dobře, doma nejlépe, a teď čím dál více chápu význam tohoto přísloví. Pryč jsem byla sice jen chvíli (a chvíli ještě budu), ale i tak si najednou všeho doma vážím mnohem více, a dokonce i ten mini pokojík, na který jsem vždycky nadávala mi najednou připadá tak útulný. A o ledničce plné všech možných dobrot snad ani psát nemusím! Připadala jsem si, jako bych se snad vrátila z vězení, pralesa, odtučňovacího tábora, nebo jakéhokoliv jiného místa, kde by byl omezený nebo žádný příjem jídla. Ne že bych ve Vídni neměla jídla dost, ale i tak jsem byla po příjezdu jak utržená ze řetězu a připomínala spíš hladového Otesánka, ne křehkou studentku-blondýnku která se vrátila domů z civilizovaného Rakouska :D
A taky bylo třeba řádně zjistit, zda burčák na Moravě stále chutná tak jak má. Tak jsme si s přítelem dali degustační litr (a ne, to nebylo dohromady :D) tohoto pokladu a k tomu výborné sýry, jak jinak než ze sýrárny Gran Moravia. A testování dopadlo úspěšně - burčák chutnal, hlava nebolela, žaludek nenadával. 
 No a když už jsme u toho burčáku - pokaždé když se řekne (a že se to říká sakra často :D) burčák nebo víno, vzpomenu si na film Bobule. A pokaždé, když jedu žlutým kočárem okolo Pálavských vrchů a Mušovských jezer, opět si vzpomenu na film Bobule. A pokaždé bych nejradši přímo v Mikulově vystoupila, dala si tam nějakou tu sklenku, a užívala si krás té naší Moravy. 
Jak to tak pozoruju, tak to v dnešní době asi není zrovna moderní - ale já jsem opravdu ráda za to, odkud pocházím a Česká Republika je podle mě krásná. Vždyť tady máme tolik krásných míst, co nikde jinde na světě - ať už ta Jižní Morava a celá Pálava, Mikulov nebo Lednice, nebo třeba Jižní Čechy, Krkonoše, Český Ráj, historické centrum Prahy, všechny ty hrady i zámky....No a taky přeci máme nejlepší pivo (které sice nepiju, ale budu věřit tomu, že dobré je), tisíckrát zmíněné víno, tvaroh, oplatky Mila (nebo to je bratrů zo Slovenska?) Olomoucké tvarůžky....a taky  film Pelíšky nebo Božského Káju! 
Jasně, ta typická čecháčkovská povaha není zrovna nic k chlubení, ale nemyslete si - kreténi, debilové a idioti jsou všude a ani za hranicemi se tím nic nemění. Ani tady lidé nevědí, že nejdříve se vystupuje a až potom nastupuje, i tady se všichni pořád tlačí a strkají, chlapi mají oplzlé narážky a bezdomovci v MHD smrdí stejně tak jako třeba na Smíchově nebo v Židenicích :) A jestli si myslíte, že jen Češi se oblékají nevkusně a je to tady učiněné Módní peklo, tak bych vám přála projet se ráno vídeňskou tramvají nebo si vystát frontu v supermarketu Hofer. Jo, ponožky v sandálech a igelitečky by byly ještě to nejmenší zlo!
 Zkrátka si myslím, že by si každý měl nejdřív zamést před svým prahem a odpustit si řeči typu "joooo debilní Česko, však já uteču a už mě tady nikdy nikdo neuvidí!", a jak tak vidím třeba na fejzbůčku, často jsou to spíš lidé, kteří nic nedokázali ani v té debilní české republice, a jen vedou silácké řeči. Ale o tom radši samostatně až někdy příště :)
A musím se i přiznat, že mi trošku chyběla...i...sakra, nevím jestli to vůbec můžu říct........no.....tak jo, televize! Ne že bych byla nějakej povaleč co se jen vyvaluje na sedačce s lahváčem a klobásou a čučí na bednu, ale měla jsem takový malý rituál, že jsem každé ráno u snídaně sledovala zprávy na Čt24 a střídavě přepínala mezi Dobrým ránem na Dvojce a Snídaní s Novou.
Počasí. Cvak. Doprava. Cvak. Vaření. Cvak. Rozhovor. Cvak. Další počasí. Cvak. Cvak.
Ale poté, co jsem měla tu čest po měsíci shlédnout pár nováckých reportáží mě všechno okamžitě přešlo :D
Zase jsem se, jak jinak než neplánovaně, trošku více rozepsala, ale teď už radši opravdu k pár obrázkům, které jsem pořídila za domácí pohody...

středa 25. září 2013

Podzimní recept : Dýňové gnocchi

Hezký den!
Za chviličku už zase nasednu do žlutého kočáru směr Vídeň, ale pro vás tady mám ještě jeden výborný podzimní recept (v podzimní oranžové barvě!) z domova, kde o mě bylo velice dobře postaráno - na dýňové gnocchi neboli ňoky, kterým my burani občas říkáme gnoči. 
V Rakousku se mi sice moc líbí a jsem ráda, že mám tu možnost tam teď půl roku pobývat, ale jedna z věcí, co mi tam chybí je jednoznačně vaření a pečení.
A tak jsem včera večer alespoň upekla.......to byste neuhádli co...........no..................ano..............loupáčky!
Dnes tady ale chvalozpěvy na milované celozrnné loupáčky psát nebudu (i když mě to dost svádí) a radši se s vámi podělím o tuhle oranžovou dobrotu, protože dýní je potřeba si užívat, dokud ještě jsou. No a co jiného padne k podzimu lépe (kromě jablečného štrůdlu se skořicí), než nějaká oranžová dýňová pochoutka?

úterý 17. září 2013

Vídeňský průvodce : tentokrát na žlutém kole

Hezký den!
Tak vás zdravím z upršené a šedivé Vídně, zabalená v peřině s horkým čajem. 
Je to tak, už i mě skolila nějaká nemoc (ne, není to rýmička:D), mám teplotu a pořád je mi zima. Bohužel si ale nemůžu dovolit zůstat jen tak v posteli protože školní povinnosti mě stejně neminou. Původně jsem chtěla jít poznávat další krásy města (a taky krásy obchodu Forever 21 :D), ale to bych nakonec nešla tak jako tak, protože na tenhle déšť je i můj červený deštník krátký. Žádné paraleny ani jiné léky tady sice nemám, ale musím říct, že taková čokoláda Lindt s roztomilým nápisem "Hello, my name is Cookie cream, Nice to sweet you!" dokáže někdy pomoct lépe než celé platíčko léků. Věřte mi, testováno na lidech! :D
Do čtvrtka už ale musím být zdravá jako rybička, protože bych moc ráda šla na jednu velkou párty v hippie stylu a v pátek už  tu budu mít návštěvu <3
To byl ale jen krátký litovací odstavec (takže očekávám slova lítosti a tabulky čokolády k tomu!) a radši půjdeme dál a povím vám o tom, jak jsem trávila jedno hezké odpoledne, když ještě svítilo sluníčko, bylo teplo, a kolem mě nekroužila žádná chřipka.

sobota 14. září 2013

PRIMARK a moje menší nákupy

Hezký večer!
Tak vás opět zdravím z Vídně, tentokrát poněkud šedivé a deštivé, což mi ale bylo dneska docela jedno, protože jsem stejně den trávila zalezlá ve malé,prázdné a depresivní studovně na kolejích. Jasně, mohla bych se učit i v malém, prázdém a depreisvním pokoji, ale to je pro oběť prokrastinace jako jsem já dost špatné místo - znáte to - počítač, lednička...
Teď večer jsem si byla zaběhat a zítra mě čeká opět učící neděle, je to dost nezvyk, snažit se po tolika dlouhých měsících do té hlavy něco nacpat. V týdnu jsem se byla podruhé podívat do Schönbrunnu, tentokrát s kamarádkou zo Žiliny, jednou slečnou z Dánska a dvěma Dány. A když spolu ti Dánové mluvili, byla jsem nešťastná z toho, že je moje němčina tak mizerná, protože jsem nerozuměla ani jednomu jedinému slovu. Až potom, když jsem to další den říkala kamarádce, jsem byla uklidněna, že jsem nerozuměla jednoduše proto, že spolu nemluvili německy ale dánsky :D (teď nevím jestli by nebylo lepší nerozumět, než vůbec nepoznat jaký jazyk to byl..) Ale stejně jsem o nic nepřišla, což soudím podle toho, že když se mnou mluvili anglicky, bylo to pořád dokola jen že studují law a budou z nich laaawwwyyyerrrrs.

úterý 10. září 2013

Vídeňský jídelníček

Hezký den!
Ne, nebojte, nebudu sem psát podrobný jídelníček a tak důležité věci, jako jestli jsem měla ve středu svačinu v 10:30 nebo 11:02 a jestli to bylo musli nebo musli. A jestli byly plátky šunky dva, tři a půl a nebo jestli jsem do sebe narvala celé balení. 
Jen vám představím, díky čemu jsem tady živá a na čem si pochutnávám, ale žádné Sacher dorty a kila Wiener Schnitzelů nečekejte (jsem chudé děvče z východu :D)

neděle 8. září 2013

Vídeňský průvodce : Zámek Schönbrunn a ZOO

Hezký den!
Založila jsem novou rubriku Vídeňský průvodce (což zní možná trochu troufale, vzhledem k tomu že bloudím kde se dá a Vídeň zdaleka ještě tak dobře neznám, ale o tom pomlčíme :D), kam budu psát o různých místech, která jsem navštívila, a třeba to někdo z vás později i využije :)
Napřed vám ale povím jednu pohádku, o tom jak šla blondýna na párty.
To se tak jednou jedna blondýna těšila, jak půjde večer na párty-párty a pozná noční Vídeň zase o trochu víc...
Napřed jsem samozřejmě musela vyřešit neřešitelný nemám-co-na-sebe problém, přemýšlela jestli jít za geeka s brýlema nebo ne (čočky vyhrály) , do drogerie jsem si skočila pro tekuté linky, které jsem tu neměla, abych mohla být fakt kočka, osprchovala se, pracně si na svůj vyblitý ksicht namalovala párty obličej, umyla a vyfénovala vlasy, pořádně se nakrmila, aby mi z toho pití nebylo špatně, a vydala se vstříc nočnímu životu.
Sraz jsme měli u McDonaldu na jedné zastávce, kde jsem za těch pár dnů byla už několikrát, takže bych tam teoreticky trefit měla. No, netrefila.
 Napřed jsem nastoupila na tramvaj která jela úplně jinam (joo, čísla mi dělaly vždycky problém), tak jsem vystoupila hned poté co jsem si toho všimla. Na zastávce jsem vypadala asi hodně zmateně, protože se mě hned jeden mladík začal ptát, kam potřebuju jet a radil mi. Tak mě poslal na metro, kterým bych se na onu zastávku měla dostat - to bych si ale nesměla splést Schottenring a Schottentor a nejet úplně jinam. Takže na sraz jsem se s velkým úsilím dopravila o 20 minut později, ale celá parta už byla pryč, a já jsem samozřejmě neměla na nikoho číslo, protože jsem byla líná si to dřív uložit :D Tak jsem chvíli smutně stála před McDonaldem, snažila se ulovit wi-fi, a pak se vydala zpátky na cestu na koleje (můžete hádat, kolikrát jsem zabloudila tentokrát). Původně mě napadlo, že bych si aspoň koupila kafe nebo ovocný pivo a šla se sama projít, když bylo tak krásně teplo a město hezky osvětlené, ale při pohledu na všechny možné podivíny okolo metra mě ten nápad rychle přešel a radši jsem se vydala zpátky. Každého kolemjdoucího jsem podezírala z toho, že mě chce okrást, znásilnit a nebo zabít (a nejlíp všechno najednou), a pohledem jim to asi dávala dostatečně najevo :D Jsem prostě hrdina, s odjištěným pepřákem v ruce!
Na koleje jsem se ale dostala, tam jsem si opět odlíčila svůj pracně vytvořený párty obličej (sakra, a to mi to zrovna tak slušelo!), převlékla se do pyžama s buldočkama, a šla spát. Tomu se říká party hard :D
Ale to byla jen krátká kulturní vložka o tom, jaká jsem párty-girl, královna tanečního parketu, a tak.

neděle 1. září 2013

(poslední domácí) Střípky z kuchyně

Krásný den i večer!
Jak už možná víte (měli byste, jsem s tím pěkně otravná:D), od zítřka po dobu 5 měsíců se stane mým domovem krásná Vídeň, kde budu navštěvovat místní univerzitu (i když ne zrovna obor, který by mě lákal :D), jak jinak než díky programu Erasmus. 
Vídeň jsem si zamilovala už před mnoha a mnoha lety, kdy jsem tam, ještě jako malé kuře byla poprvé na Vánočních trzích - okouzlila mě jak ta atmosféra, tak i celkově celé město - od krásných historických budov přes ty moderní až po útulné kavárny a srandovně vypadající staré tramvaje. A v té době jsem taky milovala Komisaře Rexe i všechny jeho páníčky, znala nazpaměť každý díl a chtěla být vyšetřovatelkou (s pistolí u pasu a k obědu jíst housky:D), takže to byl další bod pro Vídeň. A od té doby tam jezdím každý rok minimálně jednou, nejčastěji právě na ty kouzelné Vánoce (mmm ten jejich punč!), ale párkrát jsem tam byla i jindy, vždycky však jen na jeden den a pokaždé mi bylo líto, že se nezdržím déle. A pokaždé jsem si taky říkala, jak asi musí být krásné, žít tam. A teď se mi to splní - sice nebudu bydlet v nějakém starém domě s vysokými stropy v centru města, ale ve studentském kampusu na okraji, ale i tak...
A teď bych se podle všeho asi měla pořádně těšit (tak jako jsem byla natěšená poslední půlrok) a odpočítávat hodiny do odjezdu, ale prožívám pravý opak - vůbec se mi nechce, bojím se všeho od cestování až po vyřizování na úřadech, neumím si představit že tam budu najednou úplně na všechno sama (a to opravdu nejsem nějaký maminčin mazánek co si ani neuvaří oběd) a balení pasuji na jednu z nejhorších činností - obzvlášť pro někoho, kdo je tak nerozhodný jako já (jak mám sakra teď vědět, jaké tričko budu chtít nosit ve čtvrtek?:D). Nehledě na to, že se balím prakticky jen na týden, protože o víkendu za mnou přijedou rodiče s další hromadou věcí - asi bych nemohla jet někam, kde bych byla odkázána jen na hmotnost kufru. A asi by pro mě nebyl ideální ani ten Berlín, který byl původně v plánu - no profesionální balič kufrů ze mě asi nebude :D
Jedu sice jen do Vídně, která je k Brnu mnohem blíž i než třeba taková Praha a domů mám v plánu jezdit alespoň jednou za měsíc, ale už teď se mi začíná stýskat(jsem to ale citlivé děvče :D). Je tady zkrátka hodně lidí, věcí i psů (no dobře, pes jen jeden :D) co mi budou chybět. A musím se sama sobě smát - pořád jsem se jen těšila, ale teď bych nejradši nejela nikam...i když věřím, že zítra zase názor změním a budu ráda:)
Se změnami mého pobytu přijdou samozřejmě i změny na blogu - pravděpodobně se stane méně jídelním (i vzhledem ke společné kuchyňce na kolejích - tam by mi ten bordel, co při vaření zvládnu nadělat, asi neprošel :D) a více osobním - tedy ne ve smyslu, že bych si tady vylívala srdíčko a sdělovala vám všechny problémy a osobní věci, ale bude to víc z běžného rakouského života. (a třeba budu i méně psát na témata, která některým rýpalům vždycky tak hnou žlučí :D). Vůbec netuším, jak často budu přispívat, ale nějaký ten čas (a hlavně nálada) určitě bude.
Abych ale nemlela jen hlouposti o mém odjezdu (už mi to stejně nemyslí a v hlavě se mi honí jen pas-mobil-oblečení-nabíječky-pas), mám tady pro vás ještě poslední várku fotek z kuchyně - protože přidávat je až z Rakouska by už bylo trošku jako s křížkem po funuse.